Mikuláš Vymětal - farář

Proč se musíme naučit globální odpovědnosti a z kterých zemí si vzít příklad k dosažení lepší budoucnosti?

Na pražském Staroměstském náměstí hned vedle památníku mistra Jana Husa, jsem se setkal s evangelickým farářem pro menšiny Mikulášem Vymětalem.

Jak vidíte budoucnost lidstva za padesát let? Černě nebo růžově?

Za posledních dvacet let, co jsem farářem, se toho mnoho nezměnilo. Stále jsou lidé, se rozhodnou, že budou spolu, vezmou se a slíbí si lásku, věrnost a odpuštění. Dokud tu budou lidé, kteří budou hledět do budoucna s láskou a nadějí, myslím si, ať to bude budoucnost jakákoliv, úplně špatná nebude.

Myslíte, že za posledních dvacet let vzrostl počet sňatků?

Rozhodně se zvýšil počet sňatků církevních, které dělám já jako farář, a o něco klesl počet těch státních. V dnešní době se lidé berou hlavně z lásky, nikoliv kvůli konvencím, jak tomu bylo dříve. A to je určitě do budoucna pozitivní!

Zkušenost se svatbami mě plní optimismem. Myslím, že za padesát let by mohlo být mezi lidmi více důvěry. V současnosti jsme v České republice – co se týká vzájemné důvěry – téměř na dně. Můžeme to srovnat například se skandinávskými zeměmi, kde je společnost vystavěná na důvěře. Lidé tam důvěřují v politiky, ve stát, v možnost nápravy člověka pomocí společnosti. V tomto typu společnosti se podle mě nejlépe žije – a řekl bych, že se časem přirozeně prosadí i tady u nás.

To mi připomíná, že jsem byl kdysi v Norsku a tam na poměrně odlehlém místě u silnice stál nikým nehlídaný stánek s ovocem a kasičkou. Ta nebyla nijak zabezpečená, žádným řetězem, ničím. Kdo chtěl, vzal si ovoce a do kasičky zaplatil, což si u nás moc představit nedovedu.

V kostelích jsou také kasičky a nikdo je nekrade. Pokud to dokážeme v kostele, půjde to jistě i jinde. V lese v obci Horní Lipová je už přes deset let samoobslužný Lesní bar, kam člověk přijde, sám si udělá kávu či opeče špekáček a podobně zaplatí do kasičky.

Já sám jsem to zažil před lety – ovšem ve Finsku. Zabloudili jsme v lese a došli večer k otevřené boudě, v níž bylo různé jídlo, zápalky, kotlík a možnost udělat oheň. Neměli jsme s sebou nic, tak jsme si natrhali v lese borůvky a uvařili těstoviny s borůvkami. Borůvky nám dala příroda a ostatní dobrý provozovatel té boudy, který tam měl vše potřebné připravené pro zbloudilé poutníky.

Nyní se budu ptát z jiného soudku. Četl jsem statistiky, kde uváděli, že do roku 2070 může mít Praha až dva miliony obyvatel, hlavně díky cizincům – přistěhovalcům. Nemyslíte, že v budoucnu budou sami rodilí Pražáci v Praze menšinou?

Nárůst počtu obyvatel velkých měst je přirozený proces. V 19. století byla Praha a většina lidí, kteří zde dnes žijí, přišla v průběhu času odjinud.

Před pěti lety probíhala tzv. migrační krize, vy jste se tomu také hodně věnoval…

Tehdy jsem pomáhal různým uprchlíkům a někteří skončili také jako noví Pražáci v Praze. Například jeden si vzal sociální pracovnici z detenčního tábora, kde žil, byl jsem na jejich svatbě a teď zde žijí.

V 90. letech, když probíhala série válek v zemích bývalé Jugoslávie, Česká republika přijala asi 17 tisíc uprchlíků s tím. V novinách se tehdy psalo, že trpí, jsou v těžké situaci a my jsme demokratická země, která navazuje na humanitní ideály, takže je i naší povinností je přijmout. Asi polovina z nich se poté vrátila, polovina zde zůstala a zakořenila, měla zde děti a dnes je spousta lidí, kteří jsou rodilými Čechy, často Pražáky a současně jsou to potomci obyvatel bývalé Jugoslávie.

Tehdy vznikaly různá uskupení, právě proti muslimům, už to utichlo?

Nenávistné aktivity proti muslimům nakonec vyšuměly, ale dokázaly nepříjemně proměnit atmosféru ve společnosti, která je velmi nepřátelsky nastavena vůči některým svým menšinám.

Co nás tedy čeká v budoucnosti?

Předpokládám, že během následujících padesáti let se budou střídat různá témata, které lidstvo bude vnímat jako prvořadé. Dneska na nás při našem hovoru na Staroměstském náměstí praží slunce, ačkoliv letošní léto je oproti posledním pěti deštivější. Dá se očekávat, že průměrná teplota na severní polokouli bude vyšší a země bude v důsledku toho mnohde sušší. V Africe miliony lidí budou postrádat materiální základy pro dobrý život. Pokud jim nepomůžeme přímo tam, aby se jim žilo dobře, budou hledat možnosti, kam se přestěhovat. Jistě se mnozí budou se snažit dostat do Evropy, a to už nebude jen jeden milion lidí jako to bylo v roce 2015. Musíme se proto učit globální odpovědnosti a pomoci přes hranice. Schopnost pomoci lidem v krajinách strádajících suchem máme už dnes.

Nehrozí nám v příštích padesáti letech přelidnění?

Lidí bude na světě určitě přibývat, ale myslím, že strop bude někde kolem devíti miliard, což ještě bude planeta schopna zvládnout.

Lidé, kteří se mají dobře, mívají postupně méně a méně dětí, takže odhaduji, že v budoucnu budou mít lidé skoro všade na světě průměrně dvě děti. Velkorodiny, kde je hodně sourozenců, bratranců a sestřenic, budou za padesát let velmi vzácné.

Česká republika je druhou zemí Evropy s nejnižším počtem věřících. Vedle sebe máme takové věřící národy jako Poláci a Slováci, čím je to způsobeno?

Řekl bych, že zde hraje roli série určitých frustrací. Mnozí lidé před sedmdesáti lety nadšeně budovali socialismus, který si demokraticky zvolili a doufali, že třídní napětí a nespravedlnost pominou. V roce 1968 si mysleli, že se podaří udělat demokratický socialismus, pak jsme byli dvacet let okupovanou zemí a ztratili jsme důvěru v instituce. Ta nedůvěra je dost obecná, a tak se to odráží i na manželství, kdy se mnozí lidé bojí vstoupit do manželského svazku.

Ale zpátky ke křesťanství. Jako liberální křesťan si myslím, že budoucnost patří liberálnímu křesťanství, které nebude nikoho kádrovat a bude světu nabízet pozitivní hodnoty.

Ale co bude za padesát let? To teprve uvidíme.

Myslíte, že v budoucnu se budeme více obracet k Bohu? Ubyde ateistů?

Asi ano, věřící lidé mají obecně více dětí a snaží se svou víru předávat dál. Stejně si však myslím, že věřících lidí bude menšina.

Když se však rozhlédneme kolem sebe, tak na Staroměstském náměstí a v jeho nejbližším okolí je řada kostelů, které se každou neděli plní věřícími. Bylo to tak před padesáti lety a lze očekávat, že to bude i za dalších padesát let.

Jak si představujete kostel budoucnosti?

Už dnes se staví multifunkční kostely, které slouží třeba jako kostel a současně jako koncertní síň a klubovna. Například u nás v Berouně funguje evangelická modlitebna současně jako distribuční místo potravinové banky. Myslím, že v tomto směru se bude architektura a využití kostelů rozvíjet i nadále. Už dnes se vesnicích nebo v menších městech lidé většinou shromažďují v kostelích, hospodách případně sokolovnách, na hasičských stanicích a ve společenských sálech. Možná se to v budoucnosti ještě více propojí.

To bývá provázané. Nejdřív do kostela a pak do hospody.

To není špatné (smích). No, za padesát let bude sto let od mého narození, tak jsem zvědav, zda to ještě zažiju nebo na to budu koukat shora z nějakého obláčku. Určitou naději na dlouhověkost mám – můj dědeček se dožil bez tří měsíců právě stovky.

Lidský život se neustále prodlužuje…

Zdravotní péče se zlepšuje a bývá komplexnější, spojena i s duchovní péčí. Zavádí se to v mnoha nemocnicích již dnes. Leckde jsou kaplani, kteří pomáhají nemocným, aby lépe zvládali své bolesti. A pomáhají také zdravotnickému personálu, který často bývá přetížený…

Když už jsme u té budoucnosti, zajímalo by mě, zda za padesát let budou lidé nosit brýle nebo převládnou operace očí a čočky. A jestli se i za padesát let bude brýlím, které nosím, říkat lenonky. Budou lidé i za padesát let poslouchat Beatles? A budou tu po Staromáku za padesát let poletovat holubi jako dneska? Před časem jsme viděl barevné fotografie, jak vypadalo Staroměstské náměstí v roce 1966. Osvětlení zajišťovaly rozložité červené lucerny, což vypadalo docela zajímavě. Před sto lety stála před Husovým pomníkem ještě rozsáhlá vodní nádrž. Vrátí se na Staromák také ta, jako se nečekaně vrátil mariánský sloup?

Můžeme se tady znovu potkat za padesát let a zhodnotíme to.

Co si myslíte o současné politické situaci v Česku?

Kvůli populismu řady politiků je česká politika hodně pokažená a věřím, že za padesát let to bude podstatně lepší.

Vadí mi, že u nás málokdo z politiků přemýšlí, co bude za pět, natožpak za padesát let. Ve srovnání třeba s Německem, kde tamní pravice je levicovější, než naše levice a kde budují společnost pro všechny, nejen pro horních dvacet procent nejbohatších. Je to vidět i v proslovech tamních politiků, třeba Angela Merkelová používá dnes jednoduchou němčinu, aby jí rozuměli i lidé, kteří nemají němčinu jako mateřský jazyk. Myslím, že cestou ke společnosti pro všechny její členy se časem vydáme také.

Je pro vás někdo v tomto směru sympatický už dnes?

Znám několik pirátů a taky lidovců, kteří se snaží sociální pohled na věci, jak je na západě, prosazovat i u nás.

Když nad tím přemýšlím, možná se budeme za padesát let dívat na dnešní dobu jako na období, kdy se český národ moc nevyznamenal a byla to doba hanby, podobně jako za normalizace. Protože pokud chtějí někteří občané přijmout děti uprchlíků a starat se o ně a sociálnědemokratický ministr zahraničí jim to zakáže, tak to si myslím, že je to ostuda státu.

Takže možná nám naši potomci budou vyčítat naše postoje, že jsme se proti tomu pořádně nepostavili. Vzpomínám si, že jsme po pádu komunismu vyčítali našim rodičům, že chodili k nesvobodným volbám, a tím legitimizovali tehdejší režim. Co nám budou za pár desítek let vyčítat naše děti? Greta Thunberg již nahodila ekologické téma.

Ale dnes je dnes a ještě všechno můžeme ovlivnit. Máme na to právě těch padesát let, během kterých můžeme být prozíravější s ohledem na budoucnost, než tomu bylo dosud.

V současnosti je tématem číslo jedna koronavirus. Co si o něm myslíte?

Bavil jsem se s jedním lékařem a podle něho jde o uměle vytvořený vir, který omylem unikl z laboratoře.

Byla taková doba, kdy se plánovaly biologické války a vojáci chtěli používat jako zbraň například sněť. Naštěstí k tomu nakonec nedošlo.

Koronavirus nám ukazuje, jak jsme jako lidstvo spolu navzájem provázaní.

Zažíváme něco, co jsme už hodně dlouho nezažili. Pořád jsme se spoléhali na techniku. Podobně se třeba na konci 19. století myslelo, že bude díky rozvoji techniky a civilizace stále lépe a lépe, až nakonec bude život na Zemi rájem. Místo toho začala 1. světová válka a po ní přišla španělská chřipka. Současný stav by mohl být připomenutím, že svůj osud nemáme úplně ve svých rukou, že toho mnoho nevíme, a když něco odhadneme, často se ukáže, jak moc jsme se mýlili.

Myslíte, že nás to semklo?

Myslím, že docela ano. Ukázalo se, že jsme disciplinovaný národ. Začali jsme nosit a taky šít roušky, takže to s námi ještě není tak špatné (smích).

Setkal jsem se s názory, že je to malinko přifouknuté, abychom se jako občané báli a byli více poslušní, co vy na to?

Já jsem se sám bál a bylo vidět, že se bojí i naši političtí představitelé, protože nikdo nevěděl, jak se to vlastně vyvine. Mluvilo se o tom, že koronavirem prošlo 80% obyvatelstva, takže třeba u nás mohly zemřít třeba statisíce lidí, podobně jako ve středověku, když řádil mor. Nikdo pořádně nevěděl, co bude a co si o tom má myslet.

Nemyslím si, že by ten strach byl přifouknutý. Ukázalo se, že se doceňuje každý jednotlivý život a skoro ve všech – i v těch méně rozvinutých – zemích vynaložili velké prostředky proti dalšímu šíření toho viru, což je určitě pozitivní.

Když jsme u té hodnoty lidského života… vzpomněl jsem si na současnou situaci v USA.

To začalo zbytečnou smrtí černocha George Floyda, kterému policista tak dlouho klečel na krku, až zemřel. V některých státech Spojených států jsou stále lidé posuzováni podle barvy kůže. Vadí to většině lidí tmavé barvy kůže, ale také velkému počtu těch, kteří mají kůži světlejší. Vznikly proto protesty, které ve své většině byly mírumilovné, ale zřetelně ukazovaly, že se něco musí změnit.

Uběhlo zhruba padesát let od Martina Luthera Kinga. Hodně věcí se v USA změnilo k lepšímu, ale jiné stále přetrvávají. Některým názorům se říká postoje stárnoucích bílých heterosexuálních mužů. Vyplývají z pocitu, že se všechna pozornost věnuje menšinám, černochům, ženám, homosexuálům a na ně se zapomíná. Já jsem vlastně taky stárnoucí bílý heterosexuální muž, ale rozhodně nemám pocit, že by se na mě zapomínalo. Děláte se mnou rozhovor, dostanu se do knihy (smích). Materiální zázemí mám, nejsem chudnoucí a cítím spíše, že bych měl pomáhat těm, kteří takové štěstí neměli.

Před časem jsem pohřbíval Miroslava Demetera, což byl romský mladík, který za nevyjasněných okolností zemřel v pizzerii v Žatci, přičemž do něj ostatní návštěvníci té pizzerie mlátili. To je hodně podobný případ tomu, co se teď stalo v Americe. Odsouzeni za to byli dva Romové, kteří po smrti toho muže údajně vyhrožovali té restauraci. Ti, kteří do něj mlátili, pokud vím, vůbec nedostali žádný trest. Nikdo je nežaloval a celé to bylo zametené pod koberec. Protože jsem to zažil, vidím, že hnutí Black Lives Matter – černé životy mají hodnotu je relevantní i u nás.

Každý lidský život by měl mít stejnou hodnotu. Vy svou pomoc mimo jiné zaměřujete také na lidi bez domova. Jaká je současná situace co se týče bezdomovectví?

V Praze vnímám současnost pozitivně, v souvislosti s koronavirem. Bylo by nebezpečné, kdyby lidé bez domova byli na ulici a šířili nákazu. Protože nejezdí turisté, jsou tu prázdné hotely a hostely, a tak je pronajímají městu právě pro bezdomovce, kteří tak mnozí po dlouhé době získali alespoň na čas domov.

V České republice je hlavním problémem dostupnost bydlení, tedy něco, co by měli zajistit politici. Když má třeba zdravotní sestra s tramvajákem tři děti a chtějí bydlet v Praze v bytě, který má tři nebo čtyři pokoje, tak za pronájem zaplatí tolik, že jim pak zbyde velmi málo peněz a jsou odsouzeni k živoření.

Například ve Vídni si uvědomují, že je důležité, aby chudí a bohatí bydleli spolu a nevznikala různá ghetta. Město vlastní hodně bytů a část z nich je vyhrazená právě pro potřebné a nikdo to nezneužívá a ani nezávidí, protože si tam lidé navzájem mnohem více důvěřují.

Co byste doporučil budoucím generacím, abychom se zbavili problému bezdomovectví, nebo jej alespoň snížili?

To je dobrá otázka, ale nesnadná odpověď. Myslím si, že i bezdomovectví souvisí s určitou svobodou. Před padesáti lety bezdomovců nebylo mnoho. Zato bylo mnoho lidí zavřených ve vězeních a v psychiatrických odděleních nemocnic.

Problém bezdomovectví je ale vážný. I když probíhá globální oteplování, tak každou zimu i u nás několik lidí bez domova umrzne. Vzpomínám si, že na schodech před kostelem svaté Ludmily také umrzl jeden bezdomovec, vysokoškolsky vzdělaný.

Jak se takovýhle člověk dostane na ulici?

Většinou je to kombinace více faktorů. Nejčastěji jsou to problémy s drogami a alkoholem, jindy jsou to bývalí podnikatelé, kteří se zadlužili a o všechno přišli. Bezdomovci se také stávají z těch, jimž se rozpadají vztahy a rozvádí se. Řada z těch, co žijí v Praze, má příbuzné někde jinde, ale stydí se je požádat o pomoc. Často člověka vyhodí z bytu, on jednu noc přespí venku, přitom ho zmlátí a okradou, přijde o doklady a už se najednou nemá kam vrátit.

Myslíte, že přijde ekonomická krize?

Potkal jsem se s lidmi, kteří na začátku té koronakrize přišli o práci, třeba číšnice, které pracovaly na dohodu, což byly matky samoživitelky. Ve většině případů to s nimi nakonec dopadlo dobře.

Zároveň si myslím, že si žijeme tak dobře, že kdyby se snížila životní úroveň o deset nebo patnáct procent, tak by se většině lidí nic hrozného nestalo.

Dopad ekonomické krize může být solidární nebo nesolidární. Například při krizi od roku 2008 byla společnost v Německu celou dobu solidární, kdežto u nás moc solidární nebyla a až do roku 2011 na tom byl leckdo špatně, hodně lidí ztratilo práci. V Německu se vláda dohodla s odbory a snížily se všem platy, aby lidé nepřišli o práci. Myslím si, že v některých odvětvích by krize naopak prospěla. Přírodě by třeba prospělo, kdyby zkrachovalo pár leteckých společností a tolik by se nelétalo. Slyšel jsem totiž, že ke skleníkovému efektu přispívají velkou měrou zplodiny z letadel. Nejsem proti létaní obecně, ale myslím, že mnoho lidí létá zbytečně, když by mohlo jezdit vlakem či autobusem.

Jak se jako farář díváte na dnešní lidi? Pro co žijeme?

Většina lidí žije pro vztahy. Další věci, třeba materiální jsou až na druhém místě. Dokud se člověk těší po práci domů na svou rodinu a své milé, tak je to s ním dobré. A to si myslím, že se to za padesát let nezmění.

A moje poslední otázka: co byste si přál, aby se do roku 2071 změnilo k lepšímu?

Křesťanství pochází z Blízkého východu a v současnosti jsou některé tamní země v zajetí jakéhosi barbarství. V Sýrii je krutá občanská válka třeba – přitom muslimové jako jednotlivci jsou často velmi přátelští a pohostinní lidé. Přál bych si, aby se kolébka naší kultury vrátila ke svým původním ideálům, aby tamní autokratické systémy skončily a převládlo to, co je pro lidi přirozené – chovat se k sobě navzájem přátelsky.

Ještě bych si přál, abychom se dokázali vzájemně docenit. My na Západě, abychom docenili lidi z Východu, my ze Severu lidi z globálního jihu – a aby to bylo i naopak.